Hlavní Stránka
Novinky
Co že je ta Magie
Bylinky
Kalendář 
Zvěrokruh
Symboly
Meditujme nad hudbou
Šťastné Číslo
Co prozradí Oči
Knihovna
Zásady 

Humor
Studie Santy Clause
Kult KARI

Jak si léčit nemoci

Vesmír jako Hologram
Salemské Procesy

Naše úvahy 

Učíme se magii
Předmluva

Učíme se Tarot
Předmluva
Jak si vybrat Tarot
Staráme se o Tarot
Poznáváme obrázky
Vykládáme 

Udělej si Sám
Jak na Róby
Jak na Rituální Nože
Jak na Oltář
Jak na Zbytek 

Odkazy
Autoři

Vsupte do naší knihy návštěv a zaznamenejte tam nějaký svůj postřeh, zkušenost, nebo připomínku k našemu webu. Děkujeme.


Počítadlo přístupů

BlueBoard.cz - Počítadlo zdarmaBlueBoard.cz - Počítadlo zdarmaBlueBoard.cz - Počítadlo zdarmaBlueBoard.cz - Počítadlo zdarma


Naše Ikonka

Toto je ikonka našeho webu. Budeme moc rádi, pokud si ji umístíte na svých stránkách.


 

 

Salemské čarodějnické procesy z roku 1692 

Stručný úvod

Události, které vedly k čarodějnickým procesům se skutečně udály v oblasti, kde se dnes 
nachází město Danvers, tehdy to bylo farní město Salem, známé jako Salem Village. Hysterii 
spustilo neobvyklé, zdánlivě nevysvětlitelné chování dvou mladých děvčat; dcery Betty a 
neteře Abigail Williams, duchovního ze Salem Village, reverenda Samuela Parrise. 

V únoru roku 1692 byly tři obviněné ženy vyšetřovány soudci Jonathanem Corwinem a Johnem 
Hathornem. Corwinův dům, známý jako Čarodějnický dům, stále stojí na rohu North a Essex 
Street v Salemu, je zde možné absolvovat prohlídku s průvodcem a seznámit se s příběhy z 
prvních čarodějnických procesů. John Hathorne, který byl předkem autora Nathaniela 
Hawthorna, je pochován na starém hřbitově v Charter Street. Do té doby, než tato hysterie 
sama pominula, zemřelo 24 lidí. Devadesát bylo oběšeno na popravišti Gallows Hill v Salem 
Town, ale někteří zemřeli ve vězení. Giles Corey se nejprve obhajoval, že není vinen skutky 
čarodějnictví, z nichž je obviňován, ale poté odmítl stanout před soudem. Toto odmítnutí 
znamenalo, že jej nebylo možno zákonně odsoudit. Jeho vyšetřovatelé se však rozhodli 
vystavit ho výslechu s položením těžkých kamenů na jeho tělo. Toto brutální mučení byl 
schopen přežít dva dni, než zemřel. 

Je pozoruhodné, že bylo zachováno 552 původních dokumentů náležejících k čarodějnickým 
procesům a tyto dokumenty jsou stále uchovávány v Peabody Essex Museum. 
V tomto muzeu je rovněž možno vidět tajemná memorabilia související s těmito procesy, jako 
například "čarodějnické jehlice" používané při výslechu čarodějnic a malou láhev, o které 
se předpokládalo, že obsahovala kosti z prstů oběti George Jacobse. 

Od června do září roku 1692 bylo na popraviště Gallows Hill, které je tvořeno šibenicí na 
pustém svahu v blízkosti Salem Village, odvlečeno devatenáct mužů a žen, kteří byli všichni 
odsouzeni za čarodějnictví a měli zde být oběšeni. Další muž, kterému bylo přes osmdesát 
let, byl umučen k smrti pod těžkými kameny za to, že odmítl podrobit se procesu, kde byl 
obviněn z čarodějnictví. Stovky dalších lidí čelili obviněním z čarodějnictví. Desítky osob 
strádalo ve vězení po řadu měsíců bez procesu. Poté tato hysterie skončila téměř tak 
rychle, jak začala, přičemž zasáhla skoro celý puritánský Massachusetts. 

Proč došlo k těmto nespravedlnostem? Proč se to stalo v Salemu? Nic kolem této tragédie 
nebylo nevyhnutelné. Pouze určitá nešťastná kombinace hospodářských podmínek, církevních 
sporů, nudy mládeže a osobních záští stojí za vlnou obvinění, procesů a poprav, k nimž 
došlo na jaře a v létě roku 1692. 

V roce 1688, John Putnam, jeden z nejvlivnějších členů obecní rady v Salem Village, vyzval 
Samuela Parrise, který byl předtím nepříliš úspěšným plantážníkem a obchodníkem v 
Barbadosu, aby přišel kázat do místního kostela. O rok později po jednání o platu, 
inflačních navýšeních, bezplatném dřevu Parris přijal danou práci jako místní duchovní. 
Přestěhoval se do Salem Village se svou ženou Elizabethou, svou šestiletou dcerou Betty, 
neteří Abagail Williams a otrokyní Titubou, pocházející ze západní Afriky, kterou Parris 
získal v Barbadosu. 

Salem se pak stal novým domovem Parrise a procházel řadou změn: začala se rozvíjet obchodní 
elita, prominenti byli stále méně ochotni zaujímat postavení městských vůdců, dva klany 
(Putnamové a Porterové) soupeřili o nadvládu nad městem a jeho duchovním obsazením. Vedly 
se debaty o tom, jak nezávislý by měl být Salem Village svázaný s vnitrozemskými 
zemědělskými regiony na Salemu, který je centrem námořního obchodu. 

Někdy během února výjimečně chladné zimy v roce 1692 mladá Betty Parris onemocněla podivnou 
nemocí. Vrhala se na všechny strany kolem sebe, lezla pod nábytek, svíjela se v bolesti a 
stěžovala si na horečku. Příčinou jejích příznaků mohla být určitá kombinace stresu, 
astmatu, pocitu viny, zneužívání dětí, epilepsie a klamné psychózy, byly zde však i jiné 
teorie. Cotton Mather v nedávno vydané populární knize "Memorable Providences" popisuje 
podezření na čarodějnictví u jedné irské pradleny v Bostonu a Bettyno chování určitým 
způsobem připomíná chování obviněné osoby, které je popsáno v této široce čtené a 
diskutované knize. 

V roce 1692 bylo v Salemu snadné uvěřit vzhledem k zuřící válce s Indiány a politickým 
třenicím v osadě tomu, že je ďábel nablízku. O čarodějnictví se začalo více mluvit, když 
další kamarádky Betty, včetně jedenáctileté Ann Putnam, sedmnáctileté Mercy Lewis a Mary 
Walcott, začaly vykazovat obdobné neobvyklé chování. Když jeho vlastní všeléky 
nezajišťovaly žádnou léčbu, vyslovil William Griggs, lékař přivolaný k vyšetření dívek, 
domněnku, že by problémy děvčat mohly být nadpřirozeného původu. Široce rozšířená víra, že 
čarodějnice se zaměřovaly na děti, měla za následek, že tato lékařská diagnóza byla 
považována za stále pravděpodobnější. 

Jedna sousedka, Mary Sibley, navrhla určitou formu protimagie. Řekla Titubě, aby upekla 
žitný chléb s močí dotčené oběti a aby dala tento chléb sežrat psovi. (Mělo se za to, že 
čarodějnice využívaly psy jako své nástroje k provádění ďábelských příkazů.) V této době se 
již začalo určité podezření zaměřovat na Titubu, o nímž bylo známo, že dívkám vyprávěla 
příběhy o věštbách, voodoo a čarovné magii své rodné kultury. Její účast v této epizodě s 
chlebem s přídavkem moči znamenala, že se z ní stal ještě zřejmější obětní beránek pro 
pozdější nevysvětlitelné jednání moci. 

Mezitím se počet postižených děvčat nadále zvyšoval a rozrostl se na sedm poté, co k nim 
přibyly Ann Putnam, Elizabeth Hubbard, Susannah Sheldon a Mary Warren. Podle historika 
Petera Hoffera se tato děvčata "změnila z okruhu přátel v určitou skupinu mladistvích 
delikventů" (mnoho lidí si v tomto období stěžovalo, že mladí lidé postrádají úctu a smysl 
pro povinnost typický pro generaci zakladatelů). Děvčata se kroutila v groteskních pózách, 
upadala do nehybných postojů a stěžovala si na pocity kousání a štípání. V osadě, kde každý 
věřil, že ďábel je reálnou silou, je nablízku a působí v reálném světě, se podezření na 
postižení dívek touto silou stalo utkvělou představou. 

Někdy po 25. únoru, kdy Tituba upekla čarodějný chléb, a kolem 29. února, kdy byly vydány 
příkazy k zatčení proti Titubě a dvěma dalším obviněným ženám, Betty Parris a Abigail 
Williams jmenovaly původce svých problémů a hon na čarodějnice byl zahájen. Konzistentnost 
obvinění daných dvou děvčat vede přesvědčivě k závěru, že si dívky vytvořily své příběhy 
společně. Brzy poté Ann Putnam a Mercy Lewis též uváděly, že viděly "jak čarodějnice létají 
zimní mlhou". Přední rod Putnamů podporoval obvinění dívek a silně stál za jejich stíháním. 

První tři osoby, které byly obviněny z čarodějnictví, byly Tituba, Sarah Good a Sarah 
Osborn. Že volba padne na Titubu, bylo zřejmé. Good byla žebračka a ztracená existence, 
která přebývala kdekoliv, kde ji někdo poskytl přístřeší, a Osborn byla stará hašteřivá 
žena, která nebyla v kostele již více než jeden rok. Putnamové předložili svou žalobu proti 
těmto třem ženám oblastním soudcům Jonathanu Corwinovi a Johnu Hathornovi, kteří navrhli 
vyšetřování pro podezření z čarodějnictví na 1. března 1692 v Ingersollově hostinci. Když 
se dostavily stovky lidí, bylo toto vyšetřování přesunuto do obecního domu. Při výslechu 
děvčata popisovala útoky prováděné přízraky těchto tří žen a upadala do tehdy dokonale 
nacvičeného souboru grimas, když se ocitla v přítomnosti jedné z podezřelých. Dostavovali 
se další vesničané a vyprávěli příběhy o tajemně zkaženém sýru a máslu nebo zvířatech 
narozených s deformacemi po návštěvě jedné z podezřelých. Soudci, kteří vykonávali v té 
době běžnou praxi, kladli každé podezřelé stále stejné otázky. Jsou čarodějnicemi? Viděly 
Ďábla? Jak mohou, pokud nejsou čarodějnicemi, vysvětlit pozice, které jsou zjevně způsobeny 
jejich přítomností? Styl a forma otázek naznačují, že se soudci domnívali, že ženy jsou 
vinny. 

Tato záležitost by možná skončila napomenutím, kdyby nebylo Tituby. Poté, co nejprve 
neoblomně odmítla jakoukoliv vinu, pravděpodobně v obavách, že by se z ní mohl stát obětní 
beránek, Tituba tvrdila, že k ní přistoupil vysoký muž z Bostonu - zřejmě Ďábel, který 
chvíli vypadal jako pes nebo divoký kanec a požádal ji, aby se podepsala do jeho knihy a 
dělala jeho práci. Ano, Tituba prohlásila, že je čarodějnice, a navíc ona a čtyři další 
čarodějnice, včetně Good a Osborn, letěly vzduchem na košťatech. Snažila se doběhnout k 
reverendu Parrisovi pro radu, jak řekla, ale ďábel jí zablokoval cestu. Titubino doznání jí 
pomohlo v tom, že se z případného obětního beránka stala ústřední postavou v šířícím se 
pronásledování. Její doznání též posloužilo k uklidnění většiny skeptiků a Pariss spolu s 
dalšími místními duchovními zahájili horlivý hon na čarodějnice. 

Brzy podle jejich vlastních výpovědí začaly postižená děvčata napadat přízrakové podoby 
dalších žen. Martha Corey, Rebecca Nurse, Sarah Cloyce, a Mary Easty byly obviněny z 
čarodějnictví. V průběhu bohoslužby v kostele dne 20. března Ann Putnam náhle vykřikla: 
"Podívejte se, jak hostinská Cloyce sedí na lavici a kojí svého žlutého ptáka mezi svými 
prsty!" Brzy se Anina matka, Ann Putnam, Sr., přidala k žalujícím. Dorcas Good, čtyřletá 
dcera Sarah Good, se stala prvním dítětem, které bylo obviněno z čarodějnictví, když si tři 
děvčata postěžovala, že je kouše přízrak Dorcas. (Toto čtyřleté dítě bylo zatčeno, drženo 
ve vězení po dobu osmi měsíců, dívalo se, jak jeho matku odvážejí na šibenici a "vyplakalo 
si své srdce a zešílelo".) Dívčí obvinění a jejich stále dokonalejší představení, včetně 
nových čísel, kdy byly zasaženy němotou, byla sehrávána pro velké a věřící obecenstvo. 

Podezřelé osoby zavřené ve vězení s odsuzujícími svědectvími postižených dívek, jež byla 
široce přijímána, se začaly upírat k případnému přiznání jako k určitému způsobu, jak se 
vyhnout šibenici. Deliverance Hobbs se stala druhou čarodějnicí, která se přiznala, když 
připustila, že poštípala tři dívky na příkaz ďábla a letěla na koštěti, aby se zúčastnila 
čarodějnického sabatu na otevřené pláni. Vězení začínalo být zcela zaplněné a kolonie "se 
začala nacházet na pokraji chaosu", když se Governér Phips vrátil z Anglie. Rozhodl, že je 
třeba přistoupit k rychlému jednání. 

Phips vytvořil nový soud, takzvaný "vyšetřovací a trestní soud", který se zabýval případy 
čarodějnictví. Do tribunálu bylo jmenováno pět soudců, včetně tří, o nichž bylo známo, že 
Cotton Mather a oni jsou blízcí přátelé. Předseda tribunálu a nejvlivnější člen soudu 
William Stoughton byl nadšením bez sebe, když měl vést hony na čarodějnice, a zhostil se 
tohoto úkolu velmi horlivě. Mather naléhá na Stoughtona a další soudce, aby uvěřili 
přiznání a připustili "přízrakový důkaz" (svědectví postižených osob, že byly navštíveny 
přízrakem podezřelé osoby). Soudci byli většinou bez náležitého právního vyškolení a 
obraceli se na duchovní se žádostí o radu, jak vést proces v záležitostech, jež se týkají 
čarodějnictví. Rada, kterou poskytuje Mather, je respektována. Soudci se rovněž rozhodli 
připustit tzv. "dotekový test" (obžalovaní byli požádáni, aby se dotkli postižených osob, 
aby bylo možno vidět, zda jejich dotek zastaví jejich grimasy, jak bylo obecně 
předpokládáno o doteku čarodějnic) a vyšetření těl obžalovaných za účelem zjištění 
"čarodějnických příznaků (mateřská znaménka či podobné příznaky, které by mohly být typické 
pro sání čarodějnic). 


Důkazy, které by byly vyloučeny z moderních soudních síní - klepy, drby, pověsti, 
nepodpořená tvrzení, domněnky - byly též široce připouštěny. Mnoho ochranných mechanismů, 
které obžalovaní v moderní době považují za samozřejmost, v Salemu chybělo: obžalované 
čarodějnice neměly žádného právního poradce, nemohly mít svědky, kteří by svědčili pod 
přísahou jejím jménem a neměly žádné formální možnosti odvolání. Obžalovaní však mohli 
hovořit sami za sebe, předkládat důkazy a vést křížový výslech se svými žalobci. Úroveň, na 
jaké byli obžalovaní v Salemu schopni využívat výhod svých skromných ochran, se značně 
lišila, v závislosti na jejich vlastní bystrosti a jejich vlivu na komunitu. 

První obžalovanou, která byla předvedena k procesu, byla Bridget Bishop. Téměř šedesátiletá 
majitelka domu se špatnou pověstí, kritická vůči svým sousedům a zanedbávající placení 
svých účtů byla pravděpodobnou kandidátkou na obvinění z čarodějnictví. Skutečnost, že 
Thomas Newton, zvláštní žalobce, vybral Bridget Bishop pro své první stíhání, vede k 
závěru, že se domníval, že je možno vytvořit silnější proces proti ní, než proti jakékoliv 
jiné osobě podezřelé z čarodějnictví. V procesu s Bridget Bishop konaném 2. června 1692 
jeden čeledín dosvědčil, že viděl přízrak Bridget Bishop, jak krade vejce, a pak viděl, jak 
se přeměňuje v kočku. Deliverance Hobbs, do té doby zjevně duševně chorá, a Mary Warren, 
které obě přiznaly, že jsou čarodějnicemi, dosvědčily, že Bishop byla jednou z nich. Jeden 
vesničan jménem Samuel Grey řekl soudu, že jej Bishop navštívila v noci na lůžku a mučila 
ho. Porota tvořená staršími vdanými ženami pověřená vyšetřením těla Bridget Bishop uvedla, 
že našla "výrůstek masa". Několik postižených dívek dosvědčilo, že je zasáhl přízrak 
Bridget Bishop. Řada dalších vesničanů popsala, proč se domnívají, že je Bishop odpovědná 
za různé smolné události, které na ně dopadly. Bylo zde dokonce i svědectví, že zatímco 
byla převážena pod dozorem kolem obecního domu v Salemu, podívala se na budovu a zavinila 
pád její části na zem. Porota v případu Bishop vynesla verdikt vinna. Jeden ze soudců 
Nathaniel Saltonstall, který byl zděšen vedením procesu, ze soudu odstoupil. Předseda 
tribunálu Stoughton podepsal nad Bishop rozsudek smrti a 10. června 1692 byla Bishop 
odvezena na popraviště Gallows Hill a oběšena. 

S tím, jak v létě 1692 nabývalo teplo na intenzitě, došlo k urychlení tempa procesů. Ne 
všichni obvinění měli tak špatnou pověst jako Bridget Bishop. Rebecca Nurse byla zbožná, 
respektovaná žena, jejíž přízrak podle tvrzení Ann Putnam, Jr. a Abagail Williams tyto 
dívky napadl v půli března roku 1692. Ann Putnam, Sr. připojila své obvinění, že Rebecca 
Nurse požadovala, aby se podepsala do Ďáblovy knihy, a poté ji štípla. Rebecca Nurse byla 
jednou ze tří sester Towneových, z nichž všechny byly označeny za čarodějnice a které byly 
členkami rodu Topsfieldů, jenž měl dlouhodobé spory s rodem Putnamů. Kromě důkazů od 
rodinných příslušníků rodu Putnamů se ukázalo, že hlavním důkazním materiálem proti Rebecce 
Nurse bylo svědectví uvádějící, že brzy poté, co Nurse napomenula Benjamina Houltona za to, 
že dovolil svému praseti, aby rylo v její zahradě, Houlton zemřel. Porota v případu Nurse 
vynesla verdikt nevinna, a to k velké nelibosti předsedy tribunálu Stoughtona, který 
přikázal porotě, aby prošla případ ještě jednou a znovu zvážila výrok ve věci Nurse, zda by 
se mohlo jednat o připuštění viny (ale pravděpodobněji došlo k určitým nejasnostem v této 
otázce, neboť Nurse již byla stará a téměř hluchá). Porota se znovu sešla, tentokrát však 
vynesla výrok vinna. 19. července 1692 Rebecca Nurse jela s dalšími čtyřmi odsouzenými 
čarodějnicemi na popraviště Gallows Hill. 

Osoby, které si tropily posměšky z obvinění z čarodějnictví, riskovaly, že se samy stanou 
cílem těchto obvinění. Jeden muž, který vedl otevřenou kritiku procesů, zaplatil za svou 
pochybovačnost životem. John Proctor, ústřední postava v beletrizovaném ztvárnění 
salemského honu na čarodějnice Arthura Millera, The Crucible, byl neústupným majitelem 
hostince, který otevřeně odsoudil tento hon na čarodějnice. Proti Proctorovi pak svědčili 
Ann Putnam, Abagail Williams, Indián John (otrok Samuela Parrise, který pracoval v 
konkurenčním hostinci) a osmnáctiletá Elizabeth Booth, která dosvědčila, že k ní 
přistoupili duchové, a obvinila Proctora z několikanásobné vraždy. Proctor se bránil 
nařčení tím, že obvinil doznávající se čarodějnice ze lži, stěžoval si na mučení a 
požadoval, aby se jeho proces přemístil do Bostonu. Ukázalo se, že toto úsilí bylo marné. 
Proctor byl oběšen. Jeho žena Elizabeth, která byla rovněž odsouzena za čarodějnictví, byla 
ušetřena popravy díky svému těhotenství (měla odklad trestu "kvůli břichu"). 

Žádná poprava nezpůsobila více problémů v Salemu, než poprava bývalého duchovního obce, 
George Burroughse. Burroughs, který žil v Mainu v roce 1692, byl označen několika svými 
obžalovateli jako vůdce čarodějnic. Mercy Lewis, která měla ze všech mladých žalujících 
stran největší představivost, a energii, nabídla neobvykle živé svědectví proti 
Burroughsovi. Lewis řekla soudu, že ji Burroughs unesl na vrchol hory a pak ukázal na 
okolní zem a slíbil jí všechna království, pokud se podepíše do jeho knihy (je to příběh 
velmi podobný příběhu v evangeliu sv. Matouše 4. kapitola, 8. verš). Lewis řekla: "Neupsala 
bych se, ani kdyby mě vrhl dolů na stovky bodáků". Při popravě se očekávalo, že jeden 
obžalovaný z puritánských osad podá svědectví, a tak zachrání jeho duši. Když Burroughs na 
popravišti Gallows Hill i nadále trval na své nevinně, a pak perfektně odříkal modlitbu 
Páně (což bylo něco, co podle rozšířeného přesvědčení čarodějnice nebyly schopny provést), 
byl zástup lidí podle svědectví "silně pohnut". Vzrušení davu má za následek, že zasahuje 
Cotton Mather a upozorňuje zástup, že Burroughs měl svou příležitost u soudu, kterou 
promarnil. 

Jedna oběť salemského honu na čarodějnice nebyla oběšena, ale namísto toho stlačena pod 
těžké kameny na dva dny, než zemřela. Takový byl osud osmdesátiletého Gilese Corey, který 
poté, co strávil pět měsíců v řetězech v salemském žaláři se svojí rovněž obviněnou 
manželkou, neměl pro dané řízení nic než pohrdání. Když viděl marnost procesu a doufal, že 
pokud se vyhne odsouzení, mohla by jeho farma, která by jinak přešla do rukou státu, přejít 
na jeho dva zetě, odmítl Corey stanout před tribunálem. Trestem za takové odmítnutí bylo 
peine et fort neboli trest smrti umačkáním. Tři dny po smrti Coreye, 22. září 1692, bylo 
oběšeno dalších osm odsouzených čarodějnic, včetně Gilesovy manželky Marthy. Jednalo se o 
poslední oběti tohoto honu na čarodějnice. 

Na podzim roku 1692 byla žádostivost Salemu po krvi na ústupu. Šířily se pochyby o tom, jak 
je možné, že tak mnoho respektovaných lidí mohlo být uznáno vinnými. Reverend John Hale 
řekl: "Není možné si představit, že v místě s tolika vědomostmi by tak mnoho lidí v tak 
malém územním okruhu mohlo najednou ohavně skočit do klína Ďáblova." Vzdělaná elita kolonie 
začala vynakládat úsilí na ukončení této hysterie s honem na čarodějnice, která obklopila 
Salem. Otec Cottona Mathera, pan Increase Mather, publikoval to, co se nazývá "První 
americký traktát o důkazech", práci nazvanou Cases of Conscience, která obhajovala názor, 
že "by bylo lepší, aby deset podezřelých čarodějnic uniklo, než když bude jedna nevinná 
osoba odsouzena". Increase Mather naléhal na soud, aby vyloučil přízrakové důkazy. Samuel 
Willard, vysoce postavený bostonský duchovní, rozeslal Několik různých poznámek (Some 
Miscellany Observations), které docházely k závěru, že Ďábel mohl vytvořit přízrak nevinné 
osoby. Práce Mathera a Willarda byly předány guvernéru Phipsovi. Tyto materiály s největší 
pravděpodobností ovlivnily rozhodnutí Phipse nařídit soudu vyloučení přízrakových důkazů a 
dotekových testů a požadovat prokázání viny jasným a přesvědčivým důkazem. Vzhledem k tomu, 
že přízrakové důkazy pak nebyly připouštěny, skončilo dvacet osm z posledních třiceti tří 
čarodějnických procesů osvobozujícími rozsudky. Tři odsouzené čarodějnice byly později 
amnestovány. V květnu roku 1693 guvernér Phips pustil z vězení všechny zbývající obžalované 
nebo odsouzené čarodějnice. 

Do doby, než došlo k ukončení honu na čarodějnice, bylo popraveno devatenáct osob 
odsouzených za čarodějnictví, alespoň čtyři odsouzené čarodějnice zemřely ve vězení a jeden 
muž, Giles Corey, byl umačkán k smrti. Přibližně sto až dvě stě dalších osob bylo zatčeno a 
uvězněno na základě obvinění z čarodějnictví. Dva psi byli utraceni jako podezřelí 
komplicové čarodějnic. 

V osadě pak začala doba usmíření. Samuel Sewall, jeden ze soudců, vydal veřejné přiznání 
viny a omluvu. Několik porotců pak vystoupilo s prohlášením, že byli "politováníhodným 
způsobem oklamáni a pomýleni" ve svých rozsudcích. Reverend Samuel Parris přiznal chyby v 
rozsudcích, ale v převážné míře svalil vinu na ostatní. Parris byl jako duchovní obce Salem 
nahrazen Thomasem Greenem, který věnoval svou životní dráhu opětnému spojení svého 
narušeného společenství. Guvernér Phips obvinil z celé záležitosti Williama Stroughtona. 
Stroughton, který byl zjevně za tuto tragickou epizodu vinen více než kdokoliv jiný, se 
odmítl omluvit či podat vysvětlení. Kritizoval Phipse za to, že zasáhl právě, když se 
chystal "vyčistit zemi" od čarodějnic. Stoughton se stal příštím guvernérem Massachusetts.

Tento článek, byl s laskavým dovolením autorů převzat, ze sekce pro členy na stránkách http://kouzlo.eccevita.cz . Děkujeme.

 

Druidský Háj
Keltové
Návrat Keltské kultury
Kde je domov Keltů
Keltský Rok
Keltské Náboženství
Druidi
Poděkování
Druidry today
Wyda

Kult zvaný Wicca


Sídlo Pátého Gnóma
Analogická Aspekce
Magie - úvaha
Minulost a současnost
Stalo se
Odevzdání negací
Tranzmeditace
Zrcadla a sugesce
Pozitivita
Pozitivita 2
Uvědomění času
Esoterní věm
Materializmus
Mazlíčci
Hypnóza a sugesce
Básně

Anketa č.1
Anketa č.2

 

© by My:-) Web Design by HEXX. Veškeré texty a grafika jsou majetkem jejich autorů a nesmí být bez souhlasu autora nijak použity. Vyjímkou jsou citace textu z těchto stránek. U takto použitého textu misí být uvedeno jméno autora a odkaz na tyto stránky.